Sestra: Mám hrůzu, co mě ve službě čeká. Jedu do práce a chce se mi brečet

Jaké to je být přetíženou zdravotní sestrou? Cestou do práce je vám na zvracení, jste nevyspalí, máte několik „dvanáctek“ za sebou i před sebou. Děsíte se, co vás ve službě čeká, a je vám do breku. Tak popisují své pocity zdravotní sestry v nemocnicích.

„Tenhle týden mám celkem pět dvanáctihodinových služeb,“ začíná neradostně své vyprávění Jitka Boťánková z nemocnice v Novém Bydžově. Pracuje na revmatologickém oddělení pro péči o soběstačné pacienty. I ti by sami o sobě vydali sestrám na slušný zápřah, zvlášť když u nich máte sloužit dvanáctihodinové směny skoro celý týden.

Jenže kvůli „plnění obložnosti“ na oddělení leží celá třetina pacientů, kteří soběstační nejsou. Nikdo kvůli tomu ale třetinu sester na směnu nepřidá – zvládat to zkrátka musejí ty, co slouží. Starají se proto navíc třeba i o pacienty s demencí, kteří pochopitelně vyžadují složitější a časově náročnější práci. Pak se ovšem nedostává kvalitní péče všem...

 

„Jitu, už nevím, co mám dělat...“

Jak se takové sestře jede ráno nebo třeba večer do práce? Co se jí honí hlavou? „Jsem ve stadiu, kdy mi vadí i spolucestující ve vlaku. Když odcházím z domova na směnu, jsem nervózní a stresovaná, protože mám hrůzu, co mě ve službě čeká,“ popisuje svoje chvíle před službou Jitka Boťánková. Přiznává, že její trvalý stres doma odnáší i její rodina.

A není v tom rozhodně sama. Vypráví, že na stejně zoufalé pocity z dennodenního přetížení a stresu si stěžují i její kolegyně: „Včera, před noční směnou, jsem mluvila se sestrou z ambulantního traktu naší nemocnice, kde funguje lékařská služba první pomoci. Říkala mi: ‚Jitu, já už nevím, co mám dělat. Jdu do služby a bolí mě žaludek a chce se mi brečet.‘ Ten večer její služba rozhodně nebyla klidná. Jen do půlnoci třikrát přijímala pacienty, které přivezla rychlá záchranka...“

 

Zaslouží si pacienti péči zoufalé utahané sestry?

To je daň, kterou svým časem, silami a zdravím platí přetížený personál v nemocnicích, kde chronicky chybí lékaři, sestry i další personál. Jitka Boťánková ale nemyslí jen na osud svůj nebo svých kolegů. Upozorňuje, že služby přetíženého personálu si nezaslouží ani pacienti, na které to všechno také dopadá.

„Vyčerpané zdravotní sestry se syndromem vyhoření poskytují péči pacientům. Zaslouží si pacienti, zvláště ti bezmocní, péči zoufalé utahané sestry? Ráda bych věřila, že se tahle situace změní, ale už nevím, jestli vůbec doufat,“ svěřuje se Jitka Boťánková.

Sama přitom upozorňuje, že zdaleka nejde jen o peníze na dostatečně důstojné platy a mzdy za takovou práci. Vadí jí, že nemocnicím na zaměstnancích, kteří se skutečně pohybují blízko profesnímu vyhoření, příliš nezáleží. „Kde je péče o zaměstnancovu psychiku, o jeho fyzickou pohodu? Kdyby nám aspoň jednou za čtvrt roku třeba zaplatili fyzioterapii,“ uzavírá Jitka Boťánková.

 

David Garkisch

 

___________

V tomto pracovním týdnu mám na sedm dní celkem pět dvanáctihodinových služeb. Pracuju na revmatologickém oddělení určeném k péči o soběstačné pacienty, kteří jsou většinou hospitalizovaní 21 dní. Ale v rámci plnění obložnosti tvoří jednu třetinu pacientů na našem oddělení pacienti nesoběstační, s demencí a podobně.

Když odcházím z domova na směnu, jsem nervózní a stresovaná, protože mám hrůzu, co mě ve službě čeká. Moji nervozitu pochopitelně odnáší rodina. Jsem ve stadiu, kdy mi vadí spolucestující ve vlaku.

Včera, před noční směnou, jsem mluvila s kolegyní z ambulantního traktu naší nemocnice zajišťující lékařskou službu první pomoci (LSPP). Cituji: „Jitu, já nevím, co mám dělat. Jdu do služby, bolí mě žaludek, chce se mi brečet.“

Nutno podotknout, že její služba opravdu nebyla klidná. Jen do 24. hodiny třikrát přijala RZP. Ani moje služba nebyla úplně klidná, naštěstí jsem nemusela řešit žádnou mimořádnou událost.

Závěrem: Vyčerpané zdravotní sestry se syndromem vyhoření poskytují péči pacientům. Otázka zní – zaslouží si pacienti, zvláště ti bezmocní, péči zoufalé utahané sestry? Ráda bych věřila, že se tahle situace změní, ale...

Upřímně – není to jen o penězích. Kde je péče o zaměstnancovu duši, fyzickou pohodu? Třeba aspoň jednou za čtvrt roku fyzioterapii...

Těším se na lepší zítřky.

 

Jitka Boťánková
samostatně pracující nelékařský pracovník z nemocnice Jičín, Nový Bydžov