Až děsivý pohled do zákulisí českého zdravotnictví nabízejí autentické výpovědi zdravotních sester. Popisují, jak musí brát některým pacientům kyslík, aby se dostalo na jiné. Nebo v jak nedůstojných podmínkách se starají o jejich hygienu. A stále se strachem z chyby a postihu...
„Modlíš se, abys neudělala chybu, protože by se za tebe nikdo nepostavil,“ píše jedna ze sester na oddělení ARO na závěr své upřímné zpovědi o tom, jak to chodí u nich v práci. „Prostě jednou nohou v kriminálu,“ říká další z oddělení JIP úplně jiné nemocnice. Obě přitom popisují stejnou realitu českého zdravotnictví – mimořádné pracovní přetížení, nedostatek personálu a s tím spojené obcházení pravidel, příliš mnoho pacientů na lidské síly i technické vybavení nemocnic...
Sestry poodhalují zoufalé zákulisí péče o pacienty
Pacient, který přijde do nemocnice a přirozeně nerozumí jejímu provozu a třeba ani tak úplně postupu léčby, si toho leckdy ani nemusí všimnout. Neví, jak často má přijít sestra, jak rychle má být dostupná, kdy je čas podat lék a kdy je to už se zpožděním. Dokonce ani netuší, že vlastně zůstává v dlouhých pauzách bez dozoru a že na jeho zoufalé mačkání tlačítka nemá občas kdo reagovat. I když může jít o život.
Neradostný vhled za tuto oponu nabízejí samotné zdravotní sestry v příspěvcích, které se shromáždily na facebookovém účtu zdravotnických odborů. Jde o profil Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče (OSZSP), kde sestry komunikují spíše mezi sebou než s veřejností. Jejich příspěvky publikujeme se svolením svazu.
Lidi jsou naštvaní, nedocenění a unavení
„Lidi jsou naštvaní, nedocenění a unavení. Nevím, jak to skončí,“ píše zmiňovaná sestra z ARO. Popisuje, jak s kolegyněmi kromě péče o vážné pacienty na lůžku ještě musí zvládat dialýzy několika pacientů naráz, resuscitace jinde v nemocnici, zaskočit na akutní operaci nebo „dospat pacienty, kteří se operují mimo program“.
Mezi personálem mají dvě dlouhodobě nemocné kolegyně, takže trvale není dostatek rukou ani sil. Sestry tak mívají i sedmnáct služeb měsíčně.
Rozhodujeme, komu vezmeme kyslík, aby ho mohl mít někdo jiný
Snad ještě horší je svědectví zdravotní sestry z plicního oddělení. O třicet pacientů se tam de facto starají dvě sestry. „Máme tu těžké případy, spoustu drénů, ležících i onkologických pacientů. Náš problém je v tom, že lůžkový fond nestačí. Častokrát mi záchranka či jiní lékaři z ambulancí dovezou pacienta a já nemám lůžko,“ popisuje tvrdou realitu sestra.
Jenže to je ještě vážnější. „Většina našich pacientů potřebuje kyslík, a když přijde přistýlkový pacient, musíme se rozhodovat, který pacient potřebuje kyslík nejméně a komu ho sebereme. Dnes jsme začínali den s pěti přistýlkami,“ vysvětluje zmiňovaná sestra.
„Momentálně máme 7,75 sesterského úvazku, takže holky jsou v práci téměř pořád. Není to jednoduché pracovat v tomhle tempu a myslím, že to nejde dlouho vydržet,“ uzavírá.
Intimita pacientů? Přebaluju je s otevřenými dveřmi
Další příspěvek sestry z interního oddělení fakultní nemocnice začíná neméně alarmujícím sdělením, jak se po nemocnici pohybuje s pacienty nikoli podle jejich stavu, ale podle toho, kolik na kterém oddělení slouží sester.
„To, že nejsou sestry na JIP, končí tím, že tam pacienta ani nepřijmou nebo předčasně končí na standardním oddělení. Odtud ho zase předčasně propouštějí domů nebo odesílají na LDN. A tam už je to poddimenzované ve všech směrech,“ popisuje realitu sestra z fakultní nemocnice.
Pokračuje ovšem další citlivou poznámkou, která se týká důstojnosti sester i pacientů: „Jak máme být schopni zachovávat intimitu pacientů, když já sama mám během noční, kdy jsem na oddělení sama, problém zachovat tu vlastní? Přebaluju pacienty za pootevřenými dveřmi, abych slyšela zvonky, telefony, případné výkřiky a pády. A svoji vlastní potřebu vykonávám ve spěchu s dveřmi dokořán.“
David Garkisch